take me away

Chci někam pryč. Někam k moři. Kvůli nekonečnosti a slané vodě. Kvůli cize mluvícím lidem, kterým nebudu rozumět, a tak si budu moci myslet, že nejsou tak hloupí, jak si o lidech myslím zde. Nebudu je muset nenávidět. Nebudu muset nic. Jen existovat. I to je někdy problém. Ale tahle iluze dokonalé beztíže přes gravitační přitažlivost se zdá uskutečnitelná. Stačí myslet na dešťové kapky padající do slané vody. Na klišoidní východy a západy Slunce. Na stopy v písku, sbírání mušlí. I když pomyšlení na tuny krému proti spálení to trochu kazí. Mohla bych se třeba časem stát Sirénou. Kdybych se naučila plavat. Nebo Jackem Sparrowem, kdybych si sehnala ten správnej klobouk a naučila se kormidlovat Černou Perlu. Sice bych nejspíš brzo umřela, ale pro některé jsem mrtvá už dávno. Ne že by na tom záleželo. Vlastně nic z toho nechci.

pocit křivdy a něco úplně zcela jiného

Jo, je čtvrtek, jo, zejtra slaví Strýc čtyřicátiny, a tak pečeme dort a děláme chlebíčky a kupujeme kremrole a balíme dárky a celej barák řve ne víc než obvykle, ale pořád víc než je normální. Když jsem "slavila" sedmnáctiny, ani mi neposlali zasranou esemesku. No řekněte, vám by z toho nebylo na nic?

Kdybych měla jednotlivě zabít každého, na koho si teď vzpomenu, že mi křivdil, umřelo by dost lidí. Ale budeme zasraní hipísáci a mír a láska, no ne?

Uvažuju nad všema těma lidma, který sem znala. Nad tim všim, co sem s nima zažila. Je vážně tak snadné o všechno tohle přijít? Jen tak, zničehonic? A tak uvažuju nad tim, co sem s nima mohla zažít.

"Jste krásná," říká on.
"Ne, to vy jste krásná," říkám mu.
"Dneska bych vás chtěl znásilnit," říká on.
"Tak jo, dneska by to šlo," říkám já.
"A nebude vám to vadit?" ptá se on.
"Když se mě nebudete ptát, jestli mi to nebude vadit, tak ne," říkám já.
"Tak jo, tak jo," říká on.
Pořád jenom
něco říkáme.
A pak
se znásilňujeme
na posteli z polystirenovejch desek.
A křičíme
a máme spousty
spousty modřin
a škrábanců.
A jsme poskvrněni
už asi napořád.
Protože mi kdysi někdo říkal,
že jizvy už nikdy
nezmizí.

útržky

Silvestr.. spousta lidí sedících na zemi v malý kuchyni u Bráchy, co se po opíjení na oslavu dalšího zasranýho roku dělí o různý kusy jídla. V miskách nebo alobalech. Kusy pečiva lítaj vzduchem. Všichni se usmívaj a žerou. Všem je dobře, všechno je správný. V tuhle chvíli nic jinýho neexistuje. Jenom my, tenhle okamžik, hmatatelný štěstí.

Mighty13, šest lidí v jednom malým stanu pro dva, zhulený jak papriky. Ležící na mě jako na polštáři, propletený v nekonečný smyčce. Jenom smích a neustálé hlazení si rukou s Bráchou, co ani není můj Brácha, ale Brácha někoho úplně jinýho. "Kde si ty děvko? Ty děvko! Já tě pobleju! Já tě kurva pobleju! Kde si?!" znějící v pozadí s dávivými zvuky.

u Koníčka, jednou k ránu. Jedno z prvních rán. Ojedinělej model vibračního křesla. Zeleninovej a polohování, sloužím jako peřina, deka. Pamatuju si naprosto nenápadnej a dost možná i neuvědomnělej fyzickej kontakt. Hlazení po rameni a myšlenky zaměřený jenom "co se to kurva děje, nedělej to, kurva, nepřestávej protože je mi takhle fajn" směrem.

"Ty si dokonalá," a houpání se na houpačce pro před-batolata na soukromým panelákovým pozemku dlouho po půlnoci všedních dnů. Telex. A pak, po tom všem co předcházelo i následovalo - cyklostezka. Hýbající se lidé a naše společné nepochopení jejich energie.

"Poď si ke mě lehnout, Zikyno! Je mi zima," a společné ležení pod stolem na chodbě vedle záchodových kabinek. Zeleninové objetí. Chvilkové teplo. Zima.

Vílí lovec. Náš druhej společnej sex. Pamatuju si to hrozně živě. To, co přišlo po tom. Geniální chvíle, daleko, hrozně moc daleko od světa a všeho toho hnusu, co s ním souvisí. A pak najednou ta chvíle, kdy je člověk zpátky. Jen se tulí k hromádce brečícího neštěstí. Nejlepší by bylo umřít, takhle jsme si to řekli. Umřeme takhle spolu, protože jestli budeme ráno muset projít vratama z týhle tmavý, svíčkama osvětlený garáže, víme, že bude hůř. A my to chceme. Umřít tady, v zoufalejch slzách a chápavým objetí. Tak proč teď i my jsme prostoupení tou vzájemnou nenávistí? "Miluju tě," říkal si, a já ti odpovídala: "a já tě nenávidím." Vždycky ses usmál a řekl: "jo, ale to je to samý."

Prší. Balkon, za zavřenejma dveřma, za stěnama, kde se pálí topinky na pánvi. Jsme v suchu. Sedíš na křesle a já polehávám ve škvírách. Kouřím si svoje cigára a vnímám jenom teplo tvojí tváře na tý mý, to jsem asi měla nejradši. A pak říkáš: "poď, dáme si brko," a když nechci, posíláš mi šota a víš, že nejde odolat. Šmejde. Prší čím dál víc, už i na nás. A my se jenom smějem. Pamatuju si, jak si řekl: "Vidíš jak může bejt krásně, i když je hnusně?" A pak mě uvnitř nutíš jíst tu zasraně nejpálivější omáčku z Indický. Já brečim a ty se směješ. Stavíme si bunkry z křesel a matrací. Díváme se spolu na rádoby striptýz a umíráme smíchy. Usínáme u teleshoppingu. "Děkujeme, Horste, to bylo skvělé!" "Ale to není vše!"

Byt se skvělejma parapetama, na kterejch se dá skvěle sedět, když chceš kouřit. Nedaleko spadlá skříň, kterou jsme včera schodili. Ale dneska je dneska. Řekli sme si, že se to nikdy nestalo, že se to nikdo nedozví. A pak se historie opakuje. Opilej mě vždycky taháš za vlasy. A teď zase. Vracim ti to, nepříčetnost. "Ty malá zrzavá svině," říkáš a směješ se mi, když mě držíš pod krkem namáčklou na zdi u kuchyňský linky. Vysmívam se ti ("vždyť víš, že mam větší sílu než ty!") když tě držim na posteli pod peřinou.  Je to zajímavý, rvát se s váma, kostnatejma punkáčema. Víme, jak to dopadne, ale stejně hrajem divadlo. "No tak! Chci ti říct pohádku, tak lež v klidu a nervi se se mnou. Musíš jít spát, takže zavči oči a klid. Byla jednou jedna holčička a do hrsti se tiše smála," a pak se snažim dostat se zase nad tebe. "Já abych měla z vlka strach?" "Drž už hubu ty malá zrzavá!" Pořád jako štěňata.

Další cesta autobusem. Je moc oprsklý jen tak se otočit na toho, co sedí na sedadle za mnou a říct: "Ahoj, hele, sereš mě. Ani nevim, jak se jmenuješ, ale už nějakou dobu o tobě vim. Nikdy nic neříkáš. Jenom stojíš kousek od všech, mlčíš, pořád mlčíš, a kouříš. A mě to sere. Teď sem tady, jedem spolu do školy a ty budeš mluvit. Teď. Mluv." A ty se usměješ, a řekneš: "Proč ne?" To byla ta tvoje specialita. Proč ne? A to všechno, co se do třičtvrtěhodiny mohlo vejít. A daleko víc, než se tam mohlo vejít. "Tak jo, zas zejtra, čau." Promiň, mrzí mě to. Ty sis to nezasloužil.

Koukám na tebe seshora z baru a dělám, že tam nejsem. Dívám se na lidi kolem, na ty všechny pode mnou. Štěstí, bezstarostnost. Tohle Trevl představoval a já to milovala. A ty mě vidíš, taháš mě přes dřevěný latě dolu. Netváříš se nijak a já se ti směju, když tě pak tahám seshora za dredy. Když chuť odejít byla skoro silnější než já, objevil ses vedle, sedl si a jenom koukal šedejma očima. Pořád se jenom díváš. Podáš mi svý rozkouřený cigáro a zničehonic říkáš: "Sdílení cigarety mi vždycky přišlo jako úplný nejvíc. Asi jsem omezenec," a usmíváš se když říkám: "Jo, to seš." Nepamatuješ si to, ale já tu větu nedostanu z hlavy. "Hraješ si na zlou psychedelickou holku?"

"Seniore?! Stuj!" vyklánim se z okna po nočním klidu a řvu na celou ulici. "Co ti mrdlo tyvole? Ste s bráchou úplně stejný, ten to samý udělal včera! Sebral se a odešel bez jedinýho slova! Zastav se kurva a chvíli mě poslouchej! Vrať se sem. Dělej. Neser mi tyvole. Dáme si pivo, víno, bude nám dobře, přestaň dělat tyhle zasraný scény! Nechci abys šel pryč kurva, takže se sem za mnou prostě vrať!" Kupodivu, senior se vrací a stylově to bere oknem. "Debile. Proč ses vůbec vrátil?" "Zajímalo mě to." Dolejvám víno a následujících devět hodin si podáváme cigára, flašky, skleničky, popelníky a spousty myšlenek. Završujeme to usínáním v děsně nepohodlným křesle při videonávodu náctiletejch krav z youtube, jak si "uvařit" knedlík s vejcem.

"Žlutý auto!" za každou druhou větou a vždycky rána pěstí do ramene. Jediná věc, co vyvolává reakci, násilí. Vždycky si smrděl jako děvka a bylo to super. Blízko a tak. A absolutní zamilování do poloúsměvu hrozně zženštilejch rysů. Už nejsou moje, ale to nevadí, můžu se tím užírat. Asertivní blíženec a to nejpodlejší gesto. Objetí zezadu, hlava opřená o rameno. "Ahoj," aspoň třikrát za sebou: "Chyběla jsi."

nic moc

Chybí tomu prostě jenom ty správný lidi. Tak kde ste? Čekám tu na vás. Já, a pár ještě nekoupenejch flašek ještě nekoupenýho chlastu. Zajímavá úvaha se žene mojí myslí, želbohu - netuším o čem je. Chci jen tak tančit, ale místo toho si poklepávám nohou do rytmu čehosi. Nervózně. Nemůžu ani kreslit to co chci, protože o rovný čáře si m ůžu nechat leda tak jenom zdát. Klepou se mi ruce. Nevim proč, možná moc kafe. Nebo jenom možná moc mě. A tak prostě kreslim rozklepaný čáry, Nenechte se omezovat, není důvod. Možná čas a peníze a "zasraně nechápaví" rodiče nebo jiný lidi co nás serou. Fuck it. Přijde někdy náš čas? Proč nemůžu žít? Ba jo, můžeš "They made me do it."

Kafe, kafe, cigára. Je toho moc. Plnej popelník, spousta hrnků, zaplňující muj už tak přeplněnej, maličkej stůl. Všude tužky, tužky a zase jenom tužky. Pár pastelek a dalšího takovýho sajrajtu. Ne že by mě něco napadalo, ale mám pocit, že alespoň něco dělám. "Produktivní pocit" tomu říkám, když tomu zrovna nějak říkat chci. Poslouchám Prodigy, čistě jenom nostalgicky. A protože mě nenechaj v klidu. Nenechaj se ignorovat. A to přesně teď potřebuju. Zpoza dveří se ozývá "vytři laskavě tu kuchyň," a mě je i tak prostě všeobecně vzato kolem a kolem tak nějak možná fajn. Tohle celý mělo mít původně nějakou děsně hlubokomyslnou věc uvnitř, ale najdete jenom polorozpadý plíce. Prdón.

"Fůj! Ona se češe! Já se s tebou nebudu bavit, dokud se nepřestaneš česat!"

nostalgie (nebo tak něco)

"Lvice je opět se svým lvíčetem a v džungli se jim daří dobře."

Nikdy bych neřekla, že mě Kill Bill může rozhodit, jako právě teď. Jsem těhotná, přecitlivělá, psychicky dost zvláštně rozpoložená žena. Nebo se tak aspoň cítím, abych uvedla věci na pravou míru.

Představuju si lesbický orgie na koberci uprostřed mýho pokoje. V celým tomhle proklatým baráku, kde všichni jenom řvou. Jde to snadno, když teda máte sluchátka na uších. Všichni tu jenom křičí. A já vidím lesby všude kolem, kamkoli se podívám. Vážně, je to uklidňující.Tenhle barák toho už sice pamatuje nejspíš dost, ale tohle ještě nezažil. Tvoříme historii. Vše, co děláme, je jen náš autoportrét. Všechny tyhle moje lesbicko-orgický představy mi svým způsobem tak trochu připomínaj ten remix na smells like teen spirit. Klip.

Dívám se na Dominika s Pájou jak ke konci hodiny dělaj píčoviny. Dneska jsem na to přišla (nebo to bylo včera? všechno splývá). Myslím, že je to tím, že vím, že jsou na intru (krásná věta, že? že).Maj to, co sme svýho času měli my, Krumlovský intráci. Přemek, Špulda, Tom (známý nejinak než jako "Vjetnamec" anebo "ten co blil v Jelence na stůl" - srdečně zdravím) a já. U Dvou Andělů (vřele děkuji za poskytnutí prostoru na trénování stolního fotbálku!)

"No, musim ale uznat, že se kroutíš pěkně," věta, co měla za následek moje každodenní obavy z přemíry alkoholu a zvýšenou sebekontrolu. Otravné.

A Jamie, vykukující onu středu po jarních prázdninách (och, středa po jarních prázdninách, historicky druhá s jakýmsi zapamatovaným děním), vykukující z okna s úsměvem a v ruce svíral pytel zeleně. "Vážně se vám chce do školy, bobečci? Já tu na vás čekám už od půl osmý!"

Don Sykky a naše společný sezení na schodech pod intrem. Cígo, cígo, cígo a sjetej Jednorožec. "Dnes je den, kdy skončily všechny starosti," Sykky pravil; třiadvacátého pátý letapáně dva tisíce třináct. "Vždycky, když starosti skončí, objeví se další," Pesimistický Sykky pravil; pátého šestý letapáně dva tisíce třináct.

"Teoreticky všechno co děláme, děláme jenom proto, že můžem," a 'protože-můžem'-teorie s Vjetnamcem. A rána do jeho koulí tyčů u stolního fotbálku (srdečně se omlouvám!)

Pan J. a popůlnoční rozhovor o nás. "Víš, já bych si tě nikdy nemohl vzít. Ale žít bych s tebou mohl. Vezmeš si mě?" Svatební fotky na pomyslném dně budoucí fotokrabice, kterou jsem ještě nestihla zavést. Skittleskovej pin-pong.

A Zeleninovej, no jo, kapitola sama pro sebe jako vždycky. "Já sem tě neměl rád. Vůbec. Hrozně moc sem tě neměl rád. Skoro sem tě nesnášel. Ale teď tě začínam mít celkem rád. Nevim proč." Je sběratel polibků, jak sám hrdě prohlásil. Nejhlubší věta, jakou kdy pronesl. "No, já sem takovej sběratel polibků, víš?" a celková atmosféra noci na Mighty13.

A copak pan Vílí lovec? Splývá to. "Víš, já tě miluju. Hrozně moc." "Já tě nenávidim. Taky celkem slušně."

R kdrž Frkr drbřr šrkŕ!

Nebo muj Právník. "No tak, Františku, řekni mi, že mě máš rád!" "Ty Ziky, já tě mam rád." "Má mě rád!"

Tohle a spoustu dalších zkurvenejch věcí, co se staly a nedějou, protože je všechno jinak, než má, nebo právě proto, že je všechno tak, jak má. ("Hraješ si na zlou psychedelickou holku?") Přesně tohle všechno a to všechno ostatní mi připomněl jedinej pohled na dva nynější spolužáky. Tohle člověka dovede k další životní filozofii. Svět je na hovno, zlej a starej, to víme všichni. Taky předbíhá ve frontě, zmrd. Ale myslím, že bychom měli počítat s tím, že už lepší nebude, takže: vážně chci zpátky to tamto? To všechno? Svojí minulost v přítomnosti? Vážně tě, Adame, chci znovu potkat?

"Chci jít na pláž."

"Seš si jistej?"

"Ne, ale teď prostě chci."

"Proč?"

"Protože mi chybíš."

"Paranoia" od the Gangnails

Pro poslech hudby, na kterou sázím, že jí ještě nebudu znát, si otevírám Niny tumblr. Tahleta Nina se na mě nedívá a tuhletu Ninu moc nemusim. Každopádně, co do punku, s hudbou se jí dá věřit. Alespoň jsem si to myslela. A tak teď poslouchám nějakou psycho-dark rychtu, nebo co to je. Je mi to jedno.

Uvažuju nad tim všim, co bylo řečený v Trainspottingu. A i nad tim, co tam neřekli. Jsem zmatená z knížky co čtu. Neviditelné Nestvůry, protože mi Lol doporučila Palahniuka (vřelé díky, mimochodem). Feministky mě serou. Šovinisti mě serou. Kecy lidí, krom těch obvyklejch o obrušování nehtů a novejch kalhotech taky "nic proti aktům, ale proč jsi tam nahá?" nebo "nic proti černýmu humoru, ale tohle je už prostě moc, překračuje to veškerý meze!" Přicházím na to, že nesnáším lidi. Myslím, že si o sobě pak můžu myslet, že jsem lepší. Přemejšlim, jestli budu vůbec ještě někdy mít možnost mít někoho radši. než sebe. Ach, jak sobecké. Věřte mi, sama sebe nesnáším poměrně dost, ale pořád ne tak moc jako lidi kolem. Egoistické, vím. Moc. Je mi to jedno.

A tak, když chytám další psychickofyzický záchvat hněvu, zatínám ruce v pěst až se mi nehty zarývají pod kůži. Klepu se, bolí to, cítím zrychlený tlukot svého srdce a doktoři by pro to měli dokonce i latinské označení. Mě je to jedno. Uvažuju nad tim, co je vlastně důležitý a přitom vnímám jenom obracení svýho žaludku. Uvažuju o smrti. Je mi z toho pekelně smutno a docházím tak k závěru, že důležitý neni vlastně nic. Myslím, že potom je člověku tak nějak líp, když tohle ví. Ale funguje to asi jen za předpokladu, že jste sami a základní potřeby k životu vám poskytuje někdo jiný. Nemusíte v podstatě dělat nic. Jen být sami, kouřit, pít kafe a.. to je vlastně všechno. Není to tak těžké. Ale pak stačí vyjít ven, zpoza těchhle dveří vaší tajemný komnaty, která vás schová před tím zlým, starým světem a tou ošklivou a krutou Realitou, která vás buď prostě nemá ráda, nebo vás absolutně nesnáší. Nebo jste jí totálně u prdele. Problém je v tom, že jakmile jste v tomhle světě, mezi dalšími žijícími a ehmnmyslícími tvory obdařenými schopností mluvit, jste v prdeli. Doslova. Stačí slyšet jednu větu. Záchvaty vzteku. Chuť zařvat "Stejně všichni chcípnem takže tyhle vaše zasraný zásady sou úplně k hovnu! Do píči, do prdele, do píči, do prdele, kurva, nasrat, mrdat, zmrdi, robertek, kozy, řiť!" Jo, bylo by mi pak líp. Nebo tehdejší mlácení do stěn nebo stromů v opileckém opojení. Mám chuť vrátit se na základku do osmý třídy. To byl život snazší, jelikož vás nemohli vyhodit ze školy, ať už vás nenáviděli sebevíc. Ať jste byli sebevětší zmrdi. Dnešní školství aplikované na středních školách mě omezuje v osobním zrmrdovském vývoji. O tomhle uvažuju, když kouřim o přestávce na záchodech? Je mi to jedno.

V podstatě chci jenom  koukat na hezký prsa, hezký nohy, hezký zadky v hezkejch nebo žádnejch kalhotách. Chci poslouchat hezkou hudbu a koukat na posranej západ slunce za letního dne. Mít hezkou flašku nelékořicovýho Absinthu a jen tak zapalovat svíčky. Jen tak obracet všechno, co mi v obchoďácích přijde pod ruku. Chci roztrhat svět na cucky, chci ho obrátit naruby. Chci vidět, co se stane. Je mi jedno, že i ničení je forma tvoření. Chci jenom pozorovat to hezký, klidně i nehezky hezký, zajímavý dění kolem sebe. Neděje se nic, většinou. A tak se snažím vytvořit scénu. Prostě zorganizovat pár dějových smyček a jen pozorovat. S manželem tomu říkáme "sociální experimenty," což mi vůči lidem přijde odporně necitlivý. Ale je mi to jedno.

"Co bys chtěla k Vánocům?"
"Rychlou smrt ve spánku, o který bych prostě jenom vůbec nemusela vědět. A ty?"
"No, viděla sem v Ňů Jórkru úžasný plavky a kabelku, hlavně bych potřebovala novej noťas nebo aspoň mobil.."

Tomorrow Comes Today

Tak já nevim. Všechny ty sračky. Nechci psát o tom, že Lou je mrtvej (Rest in Peace). A o tom že Izrael nebo že znuděnost. Sračky. Jenom mrtvo. Dno zoufalství, počínající deprese přicházející s počasím na hovno. Kdo to nezná? Všichni o tom víme svoje, ale stejně. Jsme sebestřední sobci, tudíž: když se to děje nám, je to něco jinýho. A to je taky na hovno. Jako Teletubies. Zoo Tycon a The Sims 2. Dejte mi něco novýho, něco, co ještě neznám. Joy Division poslouhám už moc dlouho. Už to moc bolí. Přijdu si jako důchodce. Nedělám ni, jenom zabíjim čas, než budu muset umřít. Když už jsem s lidma, vyprávíme si o tom, co všechno se dělo dřív, všechny ty zážitky a ty sračky, jaký to byly super časy. Vole, neni nám sedmdesát, my to máme žít, ne o tom vyprávět. Na tohle je ještě moc brzo. 

"To je typická krutopřísňácká záležitost pro 16 letý krutopřísný "alternativce", který svůj život rádi vidí jako pořádně posranej úděl a ještě radši se v tom topí a vychloubaj se tím, u toho kouří čtyři cigára najednou, se svejma stejně starýma kámošema nadávaj na svý "zasraně nechápavý" rodiče, myslí si, že už je život nemůže překvapit, protože sou děsně starý, a byli dokonce už ve třech hospodách, a tak vůbec, oni jsou ti osamělí hrdinové dnešního světa.

Mě ta představa občas taky brávala (naštěstí ne až tak moc), ale velkej dík lidem, co to smetli a já uměl vnímat. Tak tedy myslím, že bychom měli začít být spíš prostě veselí."