take me away

Chci někam pryč. Někam k moři. Kvůli nekonečnosti a slané vodě. Kvůli cize mluvícím lidem, kterým nebudu rozumět, a tak si budu moci myslet, že nejsou tak hloupí, jak si o lidech myslím zde. Nebudu je muset nenávidět. Nebudu muset nic. Jen existovat. I to je někdy problém. Ale tahle iluze dokonalé beztíže přes gravitační přitažlivost se zdá uskutečnitelná. Stačí myslet na dešťové kapky padající do slané vody. Na klišoidní východy a západy Slunce. Na stopy v písku, sbírání mušlí. I když pomyšlení na tuny krému proti spálení to trochu kazí. Mohla bych se třeba časem stát Sirénou. Kdybych se naučila plavat. Nebo Jackem Sparrowem, kdybych si sehnala ten správnej klobouk a naučila se kormidlovat Černou Perlu. Sice bych nejspíš brzo umřela, ale pro některé jsem mrtvá už dávno. Ne že by na tom záleželo. Vlastně nic z toho nechci.