Pro poslech hudby, na kterou sázím, že jí ještě nebudu znát, si otevírám Niny tumblr. Tahleta Nina se na mě nedívá a tuhletu Ninu moc nemusim. Každopádně, co do punku, s hudbou se jí dá věřit. Alespoň jsem si to myslela. A tak teď poslouchám nějakou psycho-dark rychtu, nebo co to je. Je mi to jedno.
Uvažuju nad tim všim, co bylo řečený v Trainspottingu. A i nad tim, co tam neřekli. Jsem zmatená z knížky co čtu. Neviditelné Nestvůry, protože mi Lol doporučila Palahniuka (vřelé díky, mimochodem). Feministky mě serou. Šovinisti mě serou. Kecy lidí, krom těch obvyklejch o obrušování nehtů a novejch kalhotech taky "nic proti aktům, ale proč jsi tam nahá?" nebo "nic proti černýmu humoru, ale tohle je už prostě moc, překračuje to veškerý meze!" Přicházím na to, že nesnáším lidi. Myslím, že si o sobě pak můžu myslet, že jsem lepší. Přemejšlim, jestli budu vůbec ještě někdy mít možnost mít někoho radši. než sebe. Ach, jak sobecké. Věřte mi, sama sebe nesnáším poměrně dost, ale pořád ne tak moc jako lidi kolem. Egoistické, vím. Moc. Je mi to jedno.
A tak, když chytám další psychickofyzický záchvat hněvu, zatínám ruce v pěst až se mi nehty zarývají pod kůži. Klepu se, bolí to, cítím zrychlený tlukot svého srdce a doktoři by pro to měli dokonce i latinské označení. Mě je to jedno. Uvažuju nad tim, co je vlastně důležitý a přitom vnímám jenom obracení svýho žaludku. Uvažuju o smrti. Je mi z toho pekelně smutno a docházím tak k závěru, že důležitý neni vlastně nic. Myslím, že potom je člověku tak nějak líp, když tohle ví. Ale funguje to asi jen za předpokladu, že jste sami a základní potřeby k životu vám poskytuje někdo jiný. Nemusíte v podstatě dělat nic. Jen být sami, kouřit, pít kafe a.. to je vlastně všechno. Není to tak těžké. Ale pak stačí vyjít ven, zpoza těchhle dveří vaší tajemný komnaty, která vás schová před tím zlým, starým světem a tou ošklivou a krutou Realitou, která vás buď prostě nemá ráda, nebo vás absolutně nesnáší. Nebo jste jí totálně u prdele. Problém je v tom, že jakmile jste v tomhle světě, mezi dalšími žijícími a ehmnmyslícími tvory obdařenými schopností mluvit, jste v prdeli. Doslova. Stačí slyšet jednu větu. Záchvaty vzteku. Chuť zařvat "Stejně všichni chcípnem takže tyhle vaše zasraný zásady sou úplně k hovnu! Do píči, do prdele, do píči, do prdele, kurva, nasrat, mrdat, zmrdi, robertek, kozy, řiť!" Jo, bylo by mi pak líp. Nebo tehdejší mlácení do stěn nebo stromů v opileckém opojení. Mám chuť vrátit se na základku do osmý třídy. To byl život snazší, jelikož vás nemohli vyhodit ze školy, ať už vás nenáviděli sebevíc. Ať jste byli sebevětší zmrdi. Dnešní školství aplikované na středních školách mě omezuje v osobním zrmrdovském vývoji. O tomhle uvažuju, když kouřim o přestávce na záchodech? Je mi to jedno.
V podstatě chci jenom koukat na hezký prsa, hezký nohy, hezký zadky v hezkejch nebo žádnejch kalhotách. Chci poslouchat hezkou hudbu a koukat na posranej západ slunce za letního dne. Mít hezkou flašku nelékořicovýho Absinthu a jen tak zapalovat svíčky. Jen tak obracet všechno, co mi v obchoďácích přijde pod ruku. Chci roztrhat svět na cucky, chci ho obrátit naruby. Chci vidět, co se stane. Je mi jedno, že i ničení je forma tvoření. Chci jenom pozorovat to hezký, klidně i nehezky hezký, zajímavý dění kolem sebe. Neděje se nic, většinou. A tak se snažím vytvořit scénu. Prostě zorganizovat pár dějových smyček a jen pozorovat. S manželem tomu říkáme "sociální experimenty," což mi vůči lidem přijde odporně necitlivý. Ale je mi to jedno.
"Co bys chtěla k Vánocům?"
"Rychlou smrt ve spánku, o který bych prostě jenom vůbec nemusela vědět. A ty?"
"No, viděla sem v Ňů Jórkru úžasný plavky a kabelku, hlavně bych potřebovala novej noťas nebo aspoň mobil.."
Žádné komentáře:
Okomentovat