Chybí tomu prostě jenom ty správný lidi. Tak kde ste? Čekám tu na vás. Já, a pár ještě nekoupenejch flašek ještě nekoupenýho chlastu. Zajímavá úvaha se žene mojí myslí, želbohu - netuším o čem je. Chci jen tak tančit, ale místo toho si poklepávám nohou do rytmu čehosi. Nervózně. Nemůžu ani kreslit to co chci, protože o rovný čáře si m ůžu nechat leda tak jenom zdát. Klepou se mi ruce. Nevim proč, možná moc kafe. Nebo jenom možná moc mě. A tak prostě kreslim rozklepaný čáry, Nenechte se omezovat, není důvod. Možná čas a peníze a "zasraně nechápaví" rodiče nebo jiný lidi co nás serou. Fuck it. Přijde někdy náš čas? Proč nemůžu žít? Ba jo, můžeš "They made me do it."
Kafe, kafe, cigára. Je toho moc. Plnej popelník, spousta hrnků, zaplňující muj už tak přeplněnej, maličkej stůl. Všude tužky, tužky a zase jenom tužky. Pár pastelek a dalšího takovýho sajrajtu. Ne že by mě něco napadalo, ale mám pocit, že alespoň něco dělám. "Produktivní pocit" tomu říkám, když tomu zrovna nějak říkat chci. Poslouchám Prodigy, čistě jenom nostalgicky. A protože mě nenechaj v klidu. Nenechaj se ignorovat. A to přesně teď potřebuju. Zpoza dveří se ozývá "vytři laskavě tu kuchyň," a mě je i tak prostě všeobecně vzato kolem a kolem tak nějak možná fajn. Tohle celý mělo mít původně nějakou děsně hlubokomyslnou věc uvnitř, ale najdete jenom polorozpadý plíce. Prdón.
"Fůj! Ona se češe! Já se s tebou nebudu bavit, dokud se nepřestaneš česat!"
Žádné komentáře:
Okomentovat