plácam se furt na jednom a tom samym místě

Všichni se o něco snažej. Věřte mi, když říkám, že; je to zbytečný.

Po fakt dlouhým a myšlenkově dost obsáhlým rozhovoru s mojí nejmilovanější dámou, docházím k další spoustě životních závěrů na filozofický bázi. A taky fakt kurevsky hodně vzpomínám. Neni to dobrý.

A pak prostě v jednu ráno najednou sedim v okně svýho pokoje, hořej mi tři svíčky, piju skvělý kafe, kouřim pomyslně poslední lichou cigaretku dne (krát tři) a prostě jenom vnímam svý myšlenky v rytmu hudby ve sluchátkách.

A přitom vůbec nemyslim vůbec na nic.
A přitom myslim úplně na všechno.

Říkejte si co chcete, ale hipísáci a pankáči sou ve svý podstatě jedno a to samý.

Jo, stromy omotaný barevnou vlnou spletenou do čehosi vypadaj uhozeně. Ale líbí se mi. Normální stromy maj taky do sebe.

Kdybych byla ředitel střední uměleckoprůmyslové školy svaté (co já vim, třeba) Anežky České v (co já vim, třeba) Českém Krumlově, určitě bych studentům v ředitelně neshazovala při oznamování, že je vyhazuju, ego, a nepoužívala bych pořád dokola slovo "markantní" když ty stupidní hovada ani neví, co to znamená, dokud si to nevygooglí na hajzlu přes ty internety v mobilu.

Moc relaxu škodí.

Chlastu neni nikdy, opakuju NIKDY, nadměrný množství.

Jedu na Mighty. Naši říkaj že ne. Jejich slovo proti mýmu, žeano.

A takový bejvaj moje né-moc-důležitý závěry. Patří mezi ně i to, že "tyvole, já sem fakt chytrá" a potom přichází na řadu ta potřeba utřídění si citů vůči různejm osobám  různýho pohlaví, což se potom rapidně zvrtne do potřeby utřizování si tak nějak vůbec celkově názorů na ony lidi. Z toho mi je občas dost smutno, protože závěr je takovej, že je to vždycky ve mě. A to teď bez jakýhokoliv dvojsmyslu, kterej v tom jasně a zřetelně vidim.

Další závěr: neumim formulovat svoje myšlenky.



Prejže "one love, one world" a tak prostě přemejšlim jak udělat šablonu na šachovnici, což je podle mě prakticky dost nemožný, takže kdyby někdo věděl, podělte se. Fixu na textil už mam, sprej je další levl. A potřebuju začít bydlet. Sama. Čeká mě poslední dost strastiplnej rok a pak na to seru. Na všechno, aspoň na chvíli. Stejně se vrátim domu s hlavou sklopenou a metaforickým ocasem stáhnutym mezi nohama, je mi to jasný. A kurevsky mo budu doufat, že se toho moc za ten rok nezmění, co se týče mejch mezilidskejch vztahů s Budějckým životem.
Prostě potřebuju byt, sklep, podkroví, squat, místnost, cokoliv, kam budu moct přijít ve tři ráno po koncertě s partou na sračky ožralejch lidí a jedinou vidinou - vybrakovat ledničku a chlastat dál. To cokoliv, kde nebudu mít ve tři ráno pocit, že když se pohnu, někdo se vzbudí a začne na mě ječet, jestli vim kolik je hodin. To cokoliv, kde se budu moct zašít před všema, když budu chtít nebo aspoň potřebovat. To cokoliv, kde bude možný cokoliv. Dejte mi to a budu vás milovat do konce věků.

Pojedem někam na karneval.