Vracim se ke všem albům Joy Division. Snad jenom proto, protože se k nim váže jedna ze spousty částí mojí minulosti, která je dávno pryč, ale pořád hluboko uvnitř mě (něco na styl: sice mam pořád tvojí adresu, vždycky jí mít budu, ale taky vim, že další dopis ti už nikdy nebudu schopná odeslat).
A tak nějak se utápim ve vzpomínkách, ale jenom podvědomě, což mi přijde zajímavý. Všichni ty lidi, co pro mě kdysi byli to nejdůležitější v celým zasraným životě. Byli mojí součástí, tvořili mě. A teď vlastně ani nevím, kde je jim konec. Asi to tak má bejt, nějakej přirozenej koloběh nebo chod života. Nebo co já vim.
Rozhodně si ale nechci stěžovat na to, kde jsem teď (přestože to občas dělám), protože je to pro mě (momentálně) to nejdůležitější. Protože to je mojí součástí, protože mě to tvoří. Je to sice občas namáhavý, hlavně psychicky. A fyzicky vlastně taky. Tolik chlastu nezvládne jen tak někdo, že? (takhle k tomu přistupujem)
Taky dost uvažuju nad rozmanitostí života, v tomhle ohledu, i v těch dalších. Jak se to všechno dokáže ze dne na den změnit. I z noci na noc? Whatever. Občas mě zaráží, jak rychle a z jakejch debilních důvodů může člověk na někoho změnit názor. Nebo že po víc jak roce může člověk vyhrát sázku za naprosto debilních okolností, absolutní náhodou. Mighty mi rozhodně dalo hodně. Co do psychiky, je teď všechno o odstín jiný. A jestli má dojít řeč na fyzickou stránku, vzpamatovávám se ještě teď.
"No, já jsem takovej sběratel polibků," říká Zeleninovej
a já celej zbytek večera umírám v občasnejch záchvatech smíchu.
Celej víkend, trvající od čtvrtka do úterý, poslouchám, jak by se správná punkerka měla umět rozdat pro kolektiv. Místo toho si radši přeskočim plot a du se bavit s anglickejma punkáčema o tom, že je to vlastně všude stejný. Líbila se mi ta situace (a teď nemyslim tu se sekerou v ruce).
Sedim před stanem vedle na šrot vytuhlýho Zeleninovýho, přikreju ho mikinou a balim si cigáro. Pár metrů ode mě leží jinej na šrot vytuhlej punkáč, ke kterýmu přijde jeho kámoš, sedne si vedle něj, chvíli ho budí, pak to vzdá a balí si cigáro. Líbí se mi spřízněný pohledy v podobnejch situacích, s lidma který si nikdy v životě neviděl, a který už nikdy neuvidíš.
A teď sem zpátky. Tenhle několikadenní víkend se nedá dost dobře popsat, ale byla to, jedním slovem, šílenost. Zpátky v realitě je to náročný a dost nudný.
Chci pryč a vim, že už to nepotrvá dlouho. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat