Třebaže je rozvod blízko, co já vim.
Děje se toho moc a jako jedinej důkaz toho, že to neni výplod mojí fantazie
mi zbejvaj jenom modřiny. O kterejch ani nevim, jak jsem k nim přišla.
Zelenina prej ví, tak nevim. Vyhrávání lístků na Mighty Sounds se mě netýká,
ale stejně potřásám rukou, gratuluju a rozzařuje mě to.
(Jsem přející člověk, co chce jenom, aby byli šťastní všichni?)
Lidi, ty fakt miluju. Většinou se od nich co nejvíc vzdaluju, abyh je nemusela vidět, slyšet, snášet. Vnímat. A pak se rozhodnu, že toho mám dost. Svět se najednou rozzáří s vidinou těch mejch osobních dimenzí, který se mnou sdílí největší kreténi, jaký jsem kdy mohla potkat. Tyhle miluju upřímně. Občas se nad kalendářem v šoku zarazim. To už je to tak dlouho? Vidim upřímnou lásku, kterou nemůžu upřímně opětovat. A pak vidim svojí upřímnou skorolásku, která nemůže bejt upřímě opětována. A tohle je nejlepší. Nepotřebuju to už řešit, a jsem na sebe pyšná. Zažívám úžasnej dvojden, v mojí paměti je vyškrábanej jako všechny ty předešlý, i jako všechny ty nadcházející. Vnímám nás už jenom jako celek. Jednotlivě v celku. Mlátíme se nebo na sobě usínáme. Podáváme si flašku z ruky do ruky, cigaretovej dehet z plic do plic a každej kus žrádla z držky do držky. Hrajeme fotbálek a upřímně se nesnášíme a milujem, rozdělený podle týmů. Pak si prohodíme spoluhráče a to co bylo, jakoby nikdy neexistovalo. Láska a nenávist je směřovaná zase na druhou stranu fotbálku nebo člověka po vaší pravici. Průměrně chlastáme tak jedno pivo za dvacet minut. Sotva se jedno dopije, otvírá se další. A takhle pořád a pořád dokola. Skvělej pohled na absolutní spokojenost pana J., když je lehce schlastanej, sedí na zemi, v ruce drží whisky a v hubě má doutník. Tohle je styl života, kterej by potřeboval a zároveň by ho nemohl žít. Stejně tak Zeleninovej, co tvrdí že je blonďatej. Je to jedno, stejně to je budoucí Kauflanďák. Budim se a první co vidim, je jeho xicht, kterej tam s náma večer neusínal. Hážeme kaktusy z balkonu, kouříme z kuchyňskejch oken a vajgly házíme k lidem pod náma. Mlátíme se na posteli, na gauči, na zemi, kdekoliv a ani jeden neni schopnej mít jakoukoliv převahu, přesto se nikdy ani jeden z nás prostě nemůže vzdát nebo uznat svojí prohru. S Vílím Lovcem je to taky kapitola sama pro sebe. Válíme se v noci po zemi, rveme se skoro do krve a on řve že je Kraken s chapadlama. Chrochtá a je na sračky. Tlemíme se a já prohrávám.
(Ale jenom v týhle bitvě, ta pravá válka teprve začne.)
A tak nějak, když nad tim uvažuju, tyhle malý nesmyslný bitvy máme mezi sebou všichni. Se Starouškem se rveme o zasranej Samson-polštářek celou noc. S Kocourkem o ovladač plejstejšnu. Se Zeleninovym jenom tak z hecu. S Krakenem jenom proto, protože chcem blízkej kontakt, ale zároveň víme, že nesmíme a možná radši ani nehcem; a tak to maskujem za tohle. A s panem J. je to zas o něčem jinym. Možnáže teď to už ani o ničem neni. Těžko říct, ale ve výsledku je mi to už tak nějak jedno. Prostě mi podej to další pivo a svoje kecy si nech od cesty. Vracíme se na afterparty na byt. Ti rychlejší, co si pro sebe ukořistili pánve, plechy, kastroly nebo cokoliv jinýho s jedlým obsahem, utíkaj po celym baráku před těma, na který zbyla jenom vidlička a snažej se zahnat hlad na účet těch rychlejších. Nakonec se to žrádlo válí ve všech přítomných žaludkách. A taky mezi dírama v podlaze.
(Neklepejte na kočky !!)
Ty odchody mě vždycky nehorázně bolej.
Při každým kroku směrem od tohohle všeho cejtim, jak umírám.
Pokaždý. A návraty znamenaj znovuzrození.
Každodenní sebevraždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat