Někdy mrznu.
Třeba když se procházím myšlenkama.
Kolem je sníh. A námraza.
A já kolem krku nemam šálu.
Ruce mi nezahřívaj rukavice.
Ani horkej čaj. Nebo svařák.
Dobrá nálada taky někam odešla.
Ke kamnům. Spolu se slečnou Inspirací.
"Je to tim počasím," říkám já.
"Je to tim počasím," říkaj ostatní.
Jen souhlasně přikyvuji a čekám.
Čekám na jaro. "Už aby tu bylo jaro,"
nejčastější věta za všechen ten sníh.
Je to frustrující a ubíjející. Cejtíme to všichni.
Teda aspoň myslim. Koho by to zajímalo?
Hnusno, bílo, mokro, zimno. A spousta oblečení,
žádný minisukně nebo tílka. To je teď zakázaný.
A když se podíváš z okna, uvidíš lidi bez tváří.
Bez výrazů. To je na tom to nejhorší. Žádný úsměvy.
Emoce jsou otupělý, aspoň ty dobrý.
Sedim doma a koukám na to přes skleněnou tabulku.
Ale stejně mrznu. Protože moje myšlenky jsou někde tam,
tam venku, bez oblečení. Zcela nahý. Komu by bylo teplo.
Žádné komentáře:
Okomentovat