pocit křivdy a něco úplně zcela jiného

Jo, je čtvrtek, jo, zejtra slaví Strýc čtyřicátiny, a tak pečeme dort a děláme chlebíčky a kupujeme kremrole a balíme dárky a celej barák řve ne víc než obvykle, ale pořád víc než je normální. Když jsem "slavila" sedmnáctiny, ani mi neposlali zasranou esemesku. No řekněte, vám by z toho nebylo na nic?

Kdybych měla jednotlivě zabít každého, na koho si teď vzpomenu, že mi křivdil, umřelo by dost lidí. Ale budeme zasraní hipísáci a mír a láska, no ne?

Uvažuju nad všema těma lidma, který sem znala. Nad tim všim, co sem s nima zažila. Je vážně tak snadné o všechno tohle přijít? Jen tak, zničehonic? A tak uvažuju nad tim, co sem s nima mohla zažít.

"Jste krásná," říká on.
"Ne, to vy jste krásná," říkám mu.
"Dneska bych vás chtěl znásilnit," říká on.
"Tak jo, dneska by to šlo," říkám já.
"A nebude vám to vadit?" ptá se on.
"Když se mě nebudete ptát, jestli mi to nebude vadit, tak ne," říkám já.
"Tak jo, tak jo," říká on.
Pořád jenom
něco říkáme.
A pak
se znásilňujeme
na posteli z polystirenovejch desek.
A křičíme
a máme spousty
spousty modřin
a škrábanců.
A jsme poskvrněni
už asi napořád.
Protože mi kdysi někdo říkal,
že jizvy už nikdy
nezmizí.