Tomorrow Comes Today

Tak já nevim. Všechny ty sračky. Nechci psát o tom, že Lou je mrtvej (Rest in Peace). A o tom že Izrael nebo že znuděnost. Sračky. Jenom mrtvo. Dno zoufalství, počínající deprese přicházející s počasím na hovno. Kdo to nezná? Všichni o tom víme svoje, ale stejně. Jsme sebestřední sobci, tudíž: když se to děje nám, je to něco jinýho. A to je taky na hovno. Jako Teletubies. Zoo Tycon a The Sims 2. Dejte mi něco novýho, něco, co ještě neznám. Joy Division poslouhám už moc dlouho. Už to moc bolí. Přijdu si jako důchodce. Nedělám ni, jenom zabíjim čas, než budu muset umřít. Když už jsem s lidma, vyprávíme si o tom, co všechno se dělo dřív, všechny ty zážitky a ty sračky, jaký to byly super časy. Vole, neni nám sedmdesát, my to máme žít, ne o tom vyprávět. Na tohle je ještě moc brzo. 

"To je typická krutopřísňácká záležitost pro 16 letý krutopřísný "alternativce", který svůj život rádi vidí jako pořádně posranej úděl a ještě radši se v tom topí a vychloubaj se tím, u toho kouří čtyři cigára najednou, se svejma stejně starýma kámošema nadávaj na svý "zasraně nechápavý" rodiče, myslí si, že už je život nemůže překvapit, protože sou děsně starý, a byli dokonce už ve třech hospodách, a tak vůbec, oni jsou ti osamělí hrdinové dnešního světa.

Mě ta představa občas taky brávala (naštěstí ne až tak moc), ale velkej dík lidem, co to smetli a já uměl vnímat. Tak tedy myslím, že bychom měli začít být spíš prostě veselí."