slátaniny šedýho dne

Prší. A já se cítím jinak. Protože jsou pryč. Ale maj se fajn. Protože se věci rychle mění. Přijde mi, že se prostě míhaj kolem mě Neni to špatný. Asi. Nemám potřebu "chci pryč," ale je to uvnitř mě. "Nemůžeš utéct sama před sebou," říkali mi moudří lidé. A já vždycky tvrdila, že nechci utíkat před sebou. A oni jen moudře pokývali hlavou. Teď můžu uznat, že měli pravdu. I když vlastně ani nevím proč.

Baví mě se dívat na mraky. Ale teď na nebi žádné nejsou. Jen šeď. Mám ráda psací stroje, kafe a Crystal Castles. Je to nějaký nový škatulkování lidí. A já se i přesto necítím úplná. A nevim, jestli je to dobře nebo špatně. A je mi to jedno. A vlastně je mi celkově tak nějak fajn.

Serou mě lidi. Ale můžu za to sama. Mám na ně totiž rozpolcený názory. Na všechny. A to asi dobře neni. Nebaví mě to rozebírat. Protože nedojdu k žádnejm závěrům. A vždycky budu žít v tomhle? Doufám, že ano. Protože lidský oči jsou prý okny do jejich duše. Tak nevim. Budu jenom poslouchat XX a dívat se přes déšť na šeď nebe. Protože tohle je debilní. A protože jsou pryč.