kouzla

KOUZLA

Přijde mi že se něco plouží po zdech.

Natahuje se to po podlaze, spolu se stíny, aby to nebylo viděno.

Je to ve vzduchu. Musím to dýchat, i když nechci.

Je to samota. A naplňuje mě.

Jako omamná látka oblbuje muj mozek

a snaží se mě dostat mimo kontrolu.

Daří se?

Nejspíš.

Chci léto. Kurva tak strašně moc chci léto.

Vrátit čas, nebo ho poposunout trošku vpřed. Klepu se.

Ne zimou, ne nervozitou. Nejspíš strachem. Nevim.

A nevim nic, prostě netušim. Nejsem si ničim jistá.

A cejtim se odcizená. Obnažená.

Zima v mým těle má nejspíš zpoždění,

protože tentokrát nejde ruku v ruce s tou počasovou.

Nebo možná jo, když se koukneš z okna.

Zatahuju závěsy nebo prostě jenom stáhnu žaluzie.

A kouřim. Strašně, nechutně moc.

Prostě chci jenom léto. Nic víc.

Sedět na trávě, kouřit si svý balený cigára, chodit bosá

a hádat se s lidma kdo dojde do Normy nebo kamkoliv jinam

koupit další chlast a rohlíky, možná se salátem.

Ani to nepotřebuju. Stačej mi ty naše věčný mezigalaktický debaty.

Nikdo z nás nic neví jistě. Peťa čte Enigmu, wow, tak super.

(Nemam ráda svojí ironickou část, ale občas je potřeba.)

Chci dělat fotky a totálně se zrušit

v totálně narvaným klubu na totálně jakoukoliv muziku

s totálně jakejmakoliv lidma. Nebo klidně bez nich.

Potřebuju prostě vypadnout. Vypadnout ze svýho života.

Z tohohle místa. Už jsem tady moc dlouho.

Moc dlouho na jednom místě:

moc dlouho stejný tváře, stejný kecy, stejný stěny.

Stejný problémy, bezvýznamný. I ty moje, ty naše.

Smích ze zoufalství, protože slzy by se do toho nehodily.

Ani se nemůžou už projevit. Ničim lidi kolem sebe a to mě ničí.

Neustálej koloběh.

Proč prostě nemůžu jenom fotit lidský uši, úsměvy a ruce?

Klíční kosti? Krást košíky a pak s nima jezdit po městě?

Proč všem říkam "hele sorry, dneska/zejtra/kdykoliv to nepude"?

Potřebuju na chvíli někoho, kdo to všechno smete.

Kdo mi udělá v hlavě takovej bordel, až tam vlastně žádnej nebude.

Jenom na chvíli. A pak by to šlo zas od začátku.

Protože by to bylo strašně dlouho na jednom a tom samym místě.

Se stejnejma tvářema. Jsem povrchní?

Jsem malá zrzavá prvačka. Loni sme byly tři.

Tři malý zrzavý prvačky. Měl sis vybrat jinou,

protože já prostě nutně potřebuju tamhletu lahev.

Nevíš kde se dá sehnat? V popelníku je už moc vajglů, dem dál?

Dem dál.

Ale přitom sme kurva furt zaseklý na jednom a tom samym místě,

v tý samý situaci, v tom samym městě, s tim samym počasím,

s mokrym všim, se stejně zkurvenejma tvářema jako vždycky.

Možná jako všude. Ale ta prvotní chvíle,

krátká doba začátku je něco neuvěřitelnýho.

Kroky do neznáma, jo. Asi to je to, co potřebuju.

Miluju strašnou spoustu lidí na to, abych mohla někomu patřit.

Nechci, nikdy nechci nikomu patřit.

A občas lžu všem a často sama sobě. Ale tohle je pravda.

Přinejmenším částečná nebo aspoň milosrdná lež.

Omlouvám sama sebe sama sobě a kurva potřebuju aby tu byl někdo.

"Já to znam," super kámo, fakt dík. To sem přesně potřebovala.

To je všechno, radši du než budu muset někoho zabít.

Chci prostě jaro, chci léto. Nothing more.