Já a myšlenkový pochody; a pohody

Dívám se na svůj odraz v zrcadle. Čím dál tím častěji, poněvadž už si nejsem vnitřně jistá, jestli je všechno stejný. Asi ne. A právě proto koukám do toho zrcadla. Myslím při tom na Snílky, protože [i]ona to nedělala s pomocí zrcadel. Je to vulgární. Zrcadla jsou k tomu, abych v nich pozorovala druhé.[/i] Docházím k závěru, že vypadám pořád stejně, a vždycky stejně vypadat budu, přestože to nikdy není naprosto dokonalé (vlastně ani zdaleka), pořád není nejhůř. To mě lehce utěší, na nějakou tu chvíli, než se vrátím do školy a tím i ke svým lehkým, čistě dívkovsky-puberťáckým pseudokomplexům potkáním určité dívky s těmi nejideálnějšími rozměry jakékoli části jejího dokonalého těla, jenž je geniálně doplněno dlouhými tenkými dredy, které jsou světlounce blonďaté až do albínova, s korálky a dalšími serepetičkami, stažené do různých ornamentů.

Je jich víc, ale do téhle vždy telepaticky přenáším veškerou svou vnitřní nenávist, přestože konkrétně ona je mi víceméně ukradená.

Pak se snažím nemyslet, jen číst, ale ve všem se shlížím a dokážu se najít v jakékoli větě, pokud je zadána do správně znějícího kontextu, což nejspíš způsobuje mou duševní nevyrovnanost a rozporuplnost. Asi se jen hledám, to je k mému věku zcela úměrné, nemůžeme si nic vyčítat, tohle si snad zažili všichni.

Což mě dovede k jedné z myšlenek Klubu Rváčů. Fajn film. Každopádně, vzala jsem si z toho, zkrouhnutě a stručně, to, že si všichni víceméně myslíme, že jsme výjimeční, něčím zvláštní a jednoduše jiní než všichni ostatní. Nejsme. Tohle vím, tohle uznávám, tohle chápu, tohle je naprosto čistá pravda pravdoucí. Ale stejně, ten pocit výjimečnosti v sobě nesu dál, ať už vědomě či podvědomě, není to moje chyba, prostě to tak jen je. K čemu by bylo se tohohle pocitu zbavit? Je jedno jestli ho člověk má, nebo ne, to je na každém zvlášť, ale sama za sebe musím konstatovat, že pocit jedinečnosti a výjimečnosti je jedna z mála věcí, co mám. Myslím, že bez tohohle by pro mě neměl život žádnej velkej smysl. Ne že by takhle měl.

Ráda ve svejch slabejch chvilkách polemizuju v hospodě o otřepanejch frázích. Nestává se to často, ale naposled byla namátkou vytáhnuta fráze "výjimka potvrzuje pravidlo." Bože. Dva lidé po hodinové diskuze, která po chvilce přešla v hádku, odešli s uraženými výrazy a myšlenkami typu "bože to je kráva, je jí šestnáct a myslí si. Výjimka prostě POTVRZUJE pravidlo!" Mám o nich podobné mínění, protože tahle fráze je naprosto absurdní a promiňte, ale je to sračka. Zamyslete se, prosím, nad tím co chcete říct, ještě než to řeknete. A jestli to vůbec dává smysl. Pokud to smysl nedává cíleně, nemám nic proti, každej podle svýho, ale upřímně, opakovat bez argumentů nějakou kravinu, co jste jen někde zaslechli a zdálo se vám to použitívhodné, a ještě se do krve hádat a přesvědčovat druhou stranu o vaší pravdě, přestože je to nehorázná hovadina (opakuju se), je nehorázná hovadina.

Kašlu při hodině IKT, něco na styl počítačů. Myšlenky jsou naprosto jinde, učitel mojí pozornost děláním tabulek rozhodně neupoutal a kdybych nebyla tak líná vyhrabat kdesi na dně sluchátka, nejradši bych se koukala na nějakej z těch supercoolhustokrutopřísňáckejch filmů o lidech jako my. Nevadí mi, mam je ráda. Nemyslim si, že sou supercoolhustokrutocojávimcodál, ale vždycky se v tom umim najít. A když ne sebe, tak něco jinýho.  Lidi se často pozastavujou nad mým filmovým vkusem, u určitých kousků, a znepokojeně nebo znechuceně nad tím kroutí hlavami. Jojo, jejich vkus sahá totiž mnohem dál - od Ulice až po Ordinaci v Růžové zahradě.

Mam ráda Zkurvenou Generaci, když jsme u těch filmů. Narazila jsem na ní díky Lole, abych tady nestrhovala veškerou slávu na sebe. Musím k tomu dodat, že rádoby debata s Adamem o tomhle filmu mě lehce uzemnila a dovolím si částečnou citaci onoho odredatělého člověka, který se prostě stejně jednou vrátí, protože jinak se kvůli němu budu proklínat do konce života a kurva dokončim to, od čeho jsem tenkráterát odešla. No nic, zpět k tématu;

"To je typická krutopřísňácká záležitost pro šestnáctiletý krutopřísný rádobyalternativce, který svůj život rádi vidí jako pořádně posranej úděl a ještě radši se v tom topí a vychloubaj se tím, u toho kouří čtyři cigára najednou, se svejma stejně starejma kámošema nadávaj na svý zasraně nechápavý rodiče, myslí si, že už je život nemůže překvapit, protože sou děsně starý a byli dokonce už ve třech hospodách a tak vůbec, oni jsou ti osamělí hrdinové dnešního světa.." a doporučil mi Harolda a Maude.

Upřímně, v tu chvíli mě nehorázně nasral, ale teď, tak nějak zpětně, jak to tak přepisuju, musím říct, že to podal fakt zábavně a tak nějak výstižně, až na malej, ale podle mě celkem podstatnej detail, že nedává prostor vůbec žádnýmu jinýmu názoru než tomu jeho. No, každej podle svýho, jenom sem to sem prostě chtěla napsat. Harold a Maude určitě stojí za to a řadí se do seznamu nejlepších filmů všech dob - dle mého usouzení.

Mohla bych se dostat od filmů zas jinam, jakože to není zas tak těžký, ale občas mám pocit, že je to zlý. Že já nejsem já. Přijde mi, že se ze mě stávají ti všichni ostatní, jednoduší, obyčejní lidé, lidé, jenž nemám ráda, prakticky je nesnáším, hlavně asi nechápu a nejsem schopná chápat, netoleruji nebo neuznávám. Přijdou mi hloupí a nicnedělající. Bez smyslu, bez významu. Možná je to tím počasím, na počasí teď svádím absolutně všechno, co si neumím nijak jinak odůvodnit nebo vysvětlit. Nedělám nic, protože to počasí mě ničí? Dokážu jen tak sedět dvě hodiny na intru ve sprše a nechat horkou vodu smývat špínu z mého těla, ale nikoli z mé mysli. To nějak nefunguje, ačkoli se o to stále znovu a znovu snažím. Možná mi je pak líp, ale to nejde nijak věděcky dokázat. I přesto tomu bezmezně věřím. Usmívám se na lidi a kývu hlavou, přitom ale neposlouchám. Směju se jejim vtipům, ale přesto – mé myšlenky se toulají na zelenajících se loukách, abych nemusela na všechny jenom řvát, že je mi z jejich stupidity vážně na blití. Chápu, že oni vůči mě mají dost možná pořád stejné pocity. Od lidí, na kterých mi vážně, ale opravdu vážně a vážně opravdově záleží, které bezmezně a neskonale miluji, se snažím co nejvíce izolovat. Většinou jim píšu, občas osobně říkám „potřebuju se na chvíli držet dál, tak promiň a dej mi nějakej čas. Ne, není to tebou, není to tvoje chyba.“ A vážně že není. Občas se prostě potřebuju zavřít do nějaký knížky jenom sama se sebou a neřešit nic okolo. Nechat to protejkat naprosto mimo mě. Myslím, že mi nikdy nemůže nikdo ublížit natolik, abych se chtěla zabít, nebo dokonce zabila. Je to jen můj vnitřní intuitivní pocit, třeba mě čas a život jednou společnými silami a úsilím přesvědčí o opaku, co já vim.

Taky musím konstatovat, že skrz moje odloučení od mého vlastního já, se snažím vyřešit něco v minulosti, nějaké nesrovnalosti. Mám totiž pocit, že v přítomnu jsem se zasekla, tudíž se snažím prostě posunout se nějak dál tím, že udělám uvědomělý krok zpět, nebo tak něco. Taky hodně vzpomínám, proklínám se nebo se usmívám, nebo vnitřně trpím a umírám a snažím se na to nemyslet a nejde to a pocity se prohlubujou a tak dál a tak dál.

Začíná to vždycky těma dobama kdy existovala červenovlasá Drahá, první dětská a zároveň lehce lesbická láska (proč jsou homosexuálové označováni slovním spojením „jsou teplý!“? nechápu.) a její zjizvené ruce. Jde to přes první hardcore lesbickej zážitek s E.M.I., následuje seznamování s různými omamnými nebo povzbuzujícími látkami a alkoholem, střední škola, začleňování se do společnosti. Další lesbické zážitky, nemůžu nic říkat, ale moje škola je skvělá, v určitých ohledech i nepřekonatelná a v těch jinejch totálně na hovno. Nina, co se vlastně vůbec nejmenuje Nina, ale Magda. Vanilková slečna – Sára, co voní po vanilce, chutná po vanilce a otisky její červené rtěnky jsem schopná nalézat na vážně znepokojujících nebo jen těžko uvěřitelných místech mého těla, po noci, kdy jsem se rozhodla přistopit na její nabídku u ní přespat. Fascinovalo mě, že vedle mě leží nahá, přičemž po našich tělech přebíhá její potkaní dáma. Dorota, Dorota, Fidorka, vlastně nevlastním jménem Dorka, na kterou nemůžu vystát pohled, nebo jakýkoli styk s její osobou, vzhledem k předešlým událostem v prostorách restaurace patřících pod jakýsi Trevlovský komplex, dá-li se to tak označit. Ach ano, to byly časy. A vyhraná sázka polibkem od krásné Markéty / Báry (po tý době těžko říct, v tomhle si nejsem do dnes jistá,) se nedá zapomenout možná kvůli jejím strategicky umístěným piercingům na praktických částech jejích těla, dráždící praktické části těla mého. Probděné noci a útěky z domu v minisukních, když všichni ostatní v domě spí. Žádný vzkazy, žádný dopisy a vyplej mobil. Přišlo mi to jako svoboda a přijde mi to tak i teď, když na to vzpomínám. No jo, drsný rebelství, já vim. Oslava narozenin neskonale krásné dámy, za jejímž uchem se vždy při našem setkání vyskytla rudá růže a díky tomu je zarytá pod mou kůží i po těch měsících. Vzpomínám na mrtvýho Estera, kterej pořád žije, jenom mě vydědil a zapudil a naprosto odstranil ze svýho života (taky jedna z nevysvětlenejch, možná i nevysvětlitelnejch záhad Vesmíru. nechápu.) Ach ano, dostat se do kontaktu s různými lidmi na Sokolském ostrově, ostrově Zevláků (jak tomu s oblibou říkám), mě hodilo do jiných společenských sfér, spoustu věcí mi to dalo, spoustu věcí mi to vzalo, každopádně nelituju a miluju. To souvisí s prvním vážně hardcore zážitkem s nelesbickým sexem, přestože duší zůstane ženou nejspíš (a dna) napořád. Vílí lovec a pak ti další nebo ti stejní. To, co jsem očekávala, to, co bych si nepředstavila ani ve snu. Ať už uplé rourovité kalhoty nebo systematické a hlavně vychcané umístění ne zrovna krátkého hrotu v bradě. Ach ano ano, nabídky k sňatku, pogování na různejch místech, sezení v různejch rychlících směřujících na různá místa, poznávání různorodých lidí a tak. Diagnostický ústav a epický návrat zpět na scénu, od kterého, přijde mi, se všechno tak nějak hroutí a veškerý to, co bylo předtím, se zdá být snem, ale vůbec ne realitou, tou skutečnou, jenž se děla ještě před ne tak dlouhou dobou zpátky. Když se ohlédnu za sebe, vidím jen alej lemovanou listnatejma stromama a pole v jehož středu je obří dub na kterej vedou schody, který sem si provizorně udělala jako malá. Úkryt, útěk do říše dubovejch divů. A temno. Dneska nic takovýho neexistuje. Myšlenky se změnily. Lidé jsou jiní a nebo pryč.

A konečně bych asi mohla poukázat na letošní Vítání Prváků, poslední za éru Trevlu pod vedením nejmenovaného a nepřekonatelného Kapitána. Šílená noc, hraješ si na zlou psychedelickou holku, nejfilmovější atmosféra, jakou jsem kdy zažila. Úžasný polibek a tak za naprosto nemožných okolností. Veškerý brutální násilí celýho světa a zároveň absolutní nadpozemská něžnost v jednom. Nejde to popsat. Jenom vím, že nikdy si to neodpustím, dokud se nevrátím v čase a nenapravím svojí největší životní chybu. Odchod.

Odchody vždycky bolí nejvíc. Odloučení. Jojo… Adam.

Mam chuť na lékořicovej pendrek, přestože mi nikdy nechutnaly. Asi takovej je teď muj život. Jenom si ktreslim po kalhotech a čekám, až do mě uhodí blesk. Nebo tak něco.