Smějeme se od rána

Ráno člověk zaspí, nestíhá, utíká. Děje se to tak často..

Až moc často na to, aby to nebylo mým vkusem.

Jestli teda chápeš, pak mě tak trochu i znáš.

Parta lidí, co se na tebe nevyserou kvůli tomu že zaspíš, ale čekaj venku,

seděj na schodech a když vylezeš, pět minut po probuzení,

podávaj ti zbývající půlku brka. Dny občas uměj fakt krásně začít.

Smějeme se všemu. Půlhodinová cesta do školy trvá tři měsíce.

Jdeme přes Saharu a takový ty další písečný pouště.

Poslouchám spolužačky zhulený kecy a snažim se nesmát.

"Když si to tak vezmeš, auta jsou vlastně horší monstra než draci nebo upíři.

Draci maj dvě hlavy, víš co. A uměj lítat. Ale auta maj deset koní!"

Nejde to. Nezvládám se. Po třech měsících docházim do školy

a angličtinářská dvouhodinovka je sice naplněná smíchem,

ale trvá tak dva dny. Horko způsobuje dost návalů v mozku

a já se choulim v rohu místnosti a schízuju pana P. tim,

že předstírám vlastní schízu a ať na mě už kurva nečumí.

Pak tu schízu vážně mám, on jí má a oba se smějem.

Vlastně se smějem všichni - my se smějem sobě

a ostatní se smějou nám.Nebo spíš s náma.

Občas je to luxusní. Prej to musíme dělat častějc.

Místo dne prožiješ tři měsíce, možná to za to stojí.

Je na hovno.

Utěšuju se tim, že bude hůř.