někdy tančim městem

Tančím městem.

Prostě jen tak chodim a foukam bublinky. Bublifukový.

Plněný kouřem, taková ta jedna z krás Světa, víš co.

Nebo se prostě poflakuju kolem řeky s hnusnou Becherovkou

a přeskakuju zeď k dětskýmu hřišti, kde je mi nejlíp.

Točíme se nesouměrně na nějaký nesouměrně se točící věci.

Je to úžasný, chci aby to neskončilo a jediný co ze sebe dostávam je:

"Teď bych chtěla bejt sjetá. Co ty?"

Točim se dokola a nikdy nechi přestat. Je mi blbě. Přestávam.

Jen tak chodíme městem. Opitý hnusem, sjetý počasím.

Přicházim na spoustu druhů chůzí. Chci aby všem bylo takhle.

Stejně úžasně jako mě.

Sice všechno nesnášim a jsem na nervy.

Ale chci jezdit na kolečkovejch bruslích,

sem tam sedět zas na Zevlákým Ostrovu,

popíjet, pokuřovat, nebo prostě jenom žít.

Přichází to. Oscar začíná šajnit. Prší,

ale i to je kurevsky super. Pofukuje,

ale i to dokážeme ocenit. Je to super.

Hrajeme basket. Vyřízený vyhráváme, i když hrajeme jenom dva proti třem.

(Bojí se mejch glád.)

Potom se hcem jenom zhroutit, ale z hecu hrajeme stolní fotbálek.

Dostáváme nakládačku v začátcích a potom se skóre naprosto obrací.

Miluju tyhle chvíle.

I ty další.

Shledání s Vílím lovcem a tak.

Růžový brejle mam na hlavě zase pořád.

Je to kurevský a kurevsky skvělý.

Qué horas son mi corazón?