někdy pochybuju

Někdy pochybuju.

Nejsem si jistá. Aspoň ne tak úplně.

Je dobrej nápad chytat noční můry?

Holejma rukama? Těžko říct.

Navíc uprostřed bílýho dne!

Právě mi to zakazujou. Jo, fakt.

Už nebudu moct chytat noční motýly, kdy budu chtít.

To se nedělá. Má to svoje následky.

Konec panku. Ale ne v Helsinkách.

Někdy se to nevyplácí, mohla bych vám vyprávět.

Zrovna tenhle tejden se to trochu osvědčuje v praxi.

Když na mě vedoucí oboru co nás učí na praxích řve.

Že už ho kurva srát nebudu. Měla sem z toho srandu,

ale moc do smíchu mi nebylo. Tenhle druh srandy.

Ale tak co už, když to za to stojí, není co řešit.

Ovšem, teď nastává situace, kdy je co řešit.

A je toho dost. A nejsou to detaily. To mě nebaví.

Wohohow, důležitý rozhodování, debaty, proslovy do duše,

co na tebe kurva zabere ty malá zrzavá svině, zodpovědnost,

obviňování a výčitky, nadávání, pláč, možná taky řev (ten určitě),

nabízení možností volby, opakování stále těch samejch keců,

falešná iluze svobody a tak dál a tak dál. Znáte to.

Znáte to?

Moje nejoblíbenější je:

"A co chceš teda jako dělat, když tě vyrazí ze školy?"

Nevim. Ale teď chci psát. Psát dopisy.

Potřebuju psát dopisy, fakt že jo.

Drogy docházej - čas na dopisní papír.