někdy píšu dopisy

Někdy píšu.
Dopisy.

No a někdy mě to prostě baví. Vlastně vždycky.

Ráda kreslim na obálky a nebo tam něco lepim.

Občas mě baví je skládat a občas taky ne.

Stane se, málokdy, že první papír pocákam barvama,

a když zaschnou různobarevný skrvny (vodoznak, mwuhuha),

pak teprv začínam psát. Ale to už dlouho ne. Stává se.

Taky mě baví je číst. Ten pocit je vždycky fajn,

když slyšíš "hele počkej, něco ti přišlo. Zas nějaká kravina."

Na chvíli jako by všechno ostatní zmizelo.

Všechny pocity, problémy, myšlenky a takový ty věci,

co se v tobě motaly předtim, než si do ruky vezmeš obálku.

A otevřeš.

Vyndáš kus papíru.

A čteš,

Je ti skoro nekonečně.

A píšeš.

Olízneš známku za pětku.

A lepíš.

Hledáš tu oranžovou věc.

A pošleš.

Noa pak zas přijde to čekání.

Tak čekáš.

Opakuje se to pořád dokola. Ty situace. Čekání nevnímáš,

prostě to přijde. Mwuhuhah. Třebaže se pořád dokola opakuju.

Nepamatuju si to. Většinou nevim, o čem sem psala v předchozím dopise.

Ale možná je to lepší. Takový tajemnější nebo co. Nevim.

Ale je to super.

Takovej další malej osobní osobnostní útěk.

A to je nejvíc. Pyčo vole.